Sprachen
Inhalt Wer? Über uns Termine Submissions Untermenü
« zurück

15. 10. 2013

Dora Kaprálová (2016)

Sobotní cesta vlakem z rodného města B., jehož ostré obrysy se mi stále častěji rozmazávají před očima, do metropole B., jejíž ostré obrysy mně brání spatřit tu důvěrně známou rozmazanost mého města. Cesta vlakem. V noci v Berlíně bouřka, hromy, blesky a prudký déšť; „Unglaublich,“ zašeptá unaveně u okna malá F., rozjívená už jen tím slovem.

Tak ano, cesta vlakem. V Brně si na peróně zamává- me s přítelkyní K., vracející se čirou náhodou z Vídně tím stejným vlakem, na který máme koupené místenky do Berlína.

V našem kupé už sedí tři muži. Dva cizinci, Bulhaři asi, a pak jeden starý muž, silné brýle, umazaný oblek, huhňá polohlasně, a když ho s místenkou žádám, aby si přesednul (protože když u okna nesedíme my, děti a já, je cesta ponuřejší a detaily nosů spolucestujících ne odbytnější), když ho žádám o tuto laskavost, promluví agresivně jakoby k sobě, ale ve skutečnosti k nám: „Kam furt, co furt, kam, furt, furt aby, něco, proboha, PROBO-HA!!!“… Bláznivý člověk, v kupé je dusno, i ti dva Bulha-ři se tváří podezřele. Ale to už vjíždíme do bílovického tunelu, myslím tedy logicky hlavně na vraždy a takové ty věci, samo sebou se tomu současně směju a dávám vysmrkat malou F. Odjakživa vlastně nesnáším detektivky a jednou za to budu pykat, protože detektivky jsou možná ty jediné logické události, které se v životě stávají (sice jen v beletrii — ale i tak), a až mně jednou zcela hrábne, až se jednou nebudu moci už o nic logic kého opřít, pak ještě zalituju, že jsem se jim úzkost live vyhýbala; jenže bude pozdě. Pozdě bude na všechny mně k smrti protivné severské detektivky, láska ke Columbovi mě nespasí.

Na to všechno myslím, protože si současně po kous kách čtu deník Michala Viewegha Můj život po životě; knihu terapii a místy tak silnou, sebeironickou a průzračnou, že předem zatracuji pluk číhavých, momentálně zdravějších recenzentů, z nichž každý má jistě nějaké trápení, ale pokud jsou zvyklí na chronickou diskrétní trpkost, pak je tato kniha bude dráždit. Mě nedráždí, dojímá mě, jen se občas rouhavě přistihuji, že bych taky ráda běhala ve smutku (ovšemže ne tak tíživém) s pejskem podél Sázavy, nebo že bych třeba i ráda trochu (ne moc) trpěla v chorvatském apartmánu u moře a jedla pršut, a že by to vše byla změna oproti mému všednímu smutku ve fádní realitě lemované městy B. a B… A bůhví, zda ty nemajetné recenzenty přece jen nakonec nejvíc nepobouří právě buržouzní podoba M. smutku, před nímž i já místy cítím mírnou příměs sotva zřetelné, hloupé závisti…

Když vyjíždíme z tunelu, vtrhne do kupé žena. Je celá zahalená do černohnědé burky, dokonce i na rukou má černé rukavice, ze síťky jí prosvítají zelenohnědé oči, ale z dynamiky jejího pohybu není poznat, zda jde o bělošku, černošku nebo psychopatku z Vídně. Volá rozrušeně německy: „Peněženka!“ a prudkými gesty se přehrabuje v našich zavazadlových prostorech. Překládám to dvěma zaraženým cizincům, psychicky nemocný dědo dál znechuceně odfrkává, zahalená žena vypadá strašidelně a já mám na chvíli až fyzický strach o své děti, slepičí mateřský strach. Pak se vzpamatuju, říkám muslimce, že o její peněžence nic nevíme. Do kupé přichází asi osmiletý chlapec, stále nevím, zda žena není jen bláznivá, začíná ale hlasitě plakat, ta žena. V tu chvíli dědo vstává a vztekle huhňá, že odchází. Jako na nějaké divadelní scéně vystřídá dědu v kupé průvodčí. Žena ho německy žádá, ať zavolá policii, že jí někdo ukradl 1000 eur a to je pro ni strašně moc peněz.

Rukama už zcela bezradně máchá kolem sebe, ramena se jí třesou, burka se vlní jako temné moře, chlapec stojí ve dveřích a mlčky vše pozoruje, žena si sedá vedle mě na uvolněné místo po dědovi, cítím teď už jen její bezmoc a taky prudkou lítost. Mluvím dál s průvodčím a prahnu po detailech. Průvodčí říká, že je nesmysl volat policajty, ale že to klidně udělá, a hned poté lhostejně odchází. Žena dál štká, dcerky si mlčky prohlížejí komiksy, cizinci zuřivě hledají peněženku, jsme v tomto prostoru najednou všichni podezřelými, jsme potenciálními pachateli, vrací se mi pocit nevyřčené viny z dětství: galanterie, prohlížím si krabice s lacinými knofl íky a nemohu se zbavit dojmu, že je současně i kradu, ačkoliv je nechávám jen lačně propadávat mezi prsty, ty vzácné diamanty dětství…

Žena v burce přerývavou němčinou s ruskými slovy popisuje, jak na chvíli usnula a z tašky jí zmizela peněženka. Dál čekáme na policajty, volám přítelkyni K. a ptám se, zda ve vlaku z Vídně do Brna neviděla někoho podezřelého. A K. skutečně viděla za Břeclaví číhavou skupinu lidí nakukujících do kupé. Je jí to trapné, zdráhá se, ale nakonec to se studem vysloví: „Byli tak trochu tmavší,“ řekne, „někteří z nich.“

Pardubice. Průvodčí policajty nezavolal. Cynicky říká, že by to bylo zbytečné, když nejsou chyceni při činu. Žena by prý musela se synem vystoupit v Praze a sepsat protokol, nic by se tím nevyřešilo.

„Ich bin so ratlos,“ naříká muslimka stále dokola. Už vím, že je z Čečny a žije bez muže s pěti dětmi ve Vídni, vezla ty peníze své čečenské sestřenici. Sestřenici, která z Čečny právě utekla do Berlína a teď čeká na peníze pro první dny v emigraci. Už je to tak — okradli nejchudší pasažérku středoevropského spoje Vídeň–Hamburk! Asi si mysleli, že je z Emirátů. Nesu ženě kávu, ale předtím vše říkám vídeňské servírce u baru v jídelňáku a ta mi přitaká — a co je nejabsurdnější: pokračuje, že tady skutečně krade gang, a jsou to prý dokonce támhle ti lidé u stolu, ví to a šeptá nakonec už s bezostyšnou důvěrností: „Podívejte, nechali mi velké dýško.“ Taky jí (servírce z Vídně) nechávám dýško, odcházím s F. na záchod do jedničky. Za jídelňákem potkávám náhodně svou další známou z Vídně, vyprávím jí znovu celý ten vlakový, teď už detektivní příběh a český pasažér (až příliš jemný muž v manšestrákách), který nás po celou dobu poslouchá, souhlasně přitakává: „Taky o nich vím, bylo to i v novinách. Vystoupí vždycky v Praze a nikdo jim nic nedokáže, všiml jsem si jich už za Brnem, obcházeli vagony první třídy.“

„A proč jste nic neřekl?“ říkám o deset hodin později nočnímu polštáři v B. Teď se ale vracím s malou F. zpátky do kupé jídelním vozem, držím ji za ručičku a vidím skupinu pěti potetovaných pasažérů spíše tupých tváří u stolu. Mezi nimi sedí dvě ženy v legínách a bílých kozačkách až po stehna. Zadívám se jednomu ze zlodějíčků upřeně do kozlích očí, je tmavší, ale ne všichni jsou takoví, vyberu si ho, kozla, a nezřetelně vyslovím: „Okrást chudou je hřích.“ Rozbuší se mi srdce, ale řeknu to hlasitěji, a pak ještě dvakrát. Už i jiný z těch mužů si toho všimne, zachytím jeho prázdný, vystrašený, ale i hrozivý pohled.

Mám sama strach a říkám to za chůze čím dál hlasitěji, u automatických dveří to skoro zakřičím: „Okrást chudou je hřích!!“ A jak křičím, připadám si jako ten bláznivý dědo, a raduju se, omamný pocit, hle, sílo slova, hle!

Pak ale rychlou chůzí mizím, F. za ruku. A modlím se, aby nás nenašli. V kupé chvíli sedím jako omráčená, F. dýchá hlasitě na mém klíně. Řeknu to za Prahou pomalu E., snad už opravdu není ve vlaku ten gang. „Jeder muss sterben,“ vysloví čečenská žena kletbu z černoty své burky. Cože? Každý přece musí být spasený — odpovídám jí v duchu. Ale nejsem si tím najednou vůbec jistá.

„Náš národ vždycky trpěl,“ pokračuje Čečenka.

„Ale proboha, to si nesmíte tak brát, to neznamená, že na vás, na Čečencích, bude už napořád páchaná křivda,“ říkám nahlas vyděšeně.

E. si myslí, že bychom se měly vrátit do jídelního vozu a nějak je spoutat, ty zloděje, F. namítá, že přece nemáme pouta. Chlapec (už vím, že se jmenuje Achdulabad) odmítá bílou čokoládu. Čečenka si ode mě bere dávno vystydlou kávu melanž, na kterou jsme zapomněly, a děkuje mi. Říká, že ve Vídni válčí se sousedkou, Rakušankou, co na ni pořád volá policajty, když děti mluví nahlas. Závoj z burky si za Ústím sundá, konečně vidím její širokou, překvapivě veselou tvář, ptám se, jestli si nekazí v síťce oči, to ji rozesměje. Je vyčerpaná, ale už klidná.

Stmívá se.

„Zloději mají v srdci bídu,“ říká ještě žena lámanou němčinou. A pak se odmlčí. Děti klimbají, čtu si dál M. knihu o prasklé aortě, o touze po životě (protože myšlenky na sebevraždu jsou přece touhou po životě). Před usnutím ve vlaku spatřím naposledy prázdné kozlí oči jednoho ze zlodějů. Venku zahřmí. Jsme za Drážďany a mě zmateně napadá, že jsem třeba obvinila nevinného; a že má vlastně ta chudá Čečenka překvapivě luxusní iphone. Usínám…

Děti v B. o něco později vypráví vše svému otci jako napínavou báchorku. Cumlají karamely a smějí se jako zachráněné kachny na zamrzlém rybníku.

Každý musí umřít a každý musí být spasen.

Anebo taky ne.

 

Berlinsky zapisnik” (Druhe mesto Verlag, 2016)

≡ Menü ≡
Startseite Inhalt
Termine Submissions
Autor_innen Übersetzer_innen Moderator_innen
Über uns Partner Galerie
Kontakt Blog Facebook
Festival 2016 Events Presse