Sprachen
Inhalt Wer? Über uns Termine Submissions Untermenü
« zurück

30. 1. 2015

Dora Kaprálová (2016)

Samou lítostí z toho, co končí, jsem asi dostala chřipku. Takovou, kterou si vybavuju jen z  dětství. S  vysokou horečkou, v níž jsem se až do dneška předháněla s F… K  ránu dokonce halucinace; muž se mě v  mých divokých vidinách zeptal: “Are you hardcore?” Proč se mě ptal anglicky, proč na takovou pitomost? Přesto na to od rána, beztak se vzmůžu jen na polobdělé povalování, musím myslet. Hardcore… to by se mi možná i líbilo, ale nejsem spíš hadr-core? Rozhodně spíš hadr, rozhodně dnes. A  protože jsem v  horečce hadrem, ničím jiným než mokrým, znaveným, opatrným hadrem, loučím se záznamem, který v létě v Košicích rozplakal postaršího Košičana a který je myslím jako stvořený do dnešního mrazivého dne, vyhlíženého ovšem z postele v hardcorovém stavu…

Nastoupila jsem do autobusu. Mrzlo a sněžilo stejně jako dnes v Berlíně, jen se to stalo před patnácti lety v Brně, které podle některých není, ale já vím, že je — jak jinak bych mohla čekat v mrazu na autobus? Autobus přijel na čas, ale protože byla kalamita, jel občas krokem. Cesta mezi Brnem a  Strmilovem měla trvat sedm hodin. Lidé v kabátech a čepicích drkotali zubama už od Rosic, kašlali, vzdychali, šoupali nervózně prokřehlýma nohama, ti šťastnější loupali mandarinky, ti, co měli mobilní telefony, špačkovali hlasitě zprávy, má- lokterý telefon měl ztišující zařízení… Až do Třebíče podivně snová plavba sněhovou kalamitou… V Třebíči na nádraží do ikarusu nastoupila žena a muž. Velmi otylý muž vodnaté hlavy a  jeho spolucestující se silnými obroučkami a slepeckou holí. On kulhal a ona ho podpí- rala. Žena vyslovila u řidiče neartikulovanou řečí nedoslýchavých: „Dvakrát tam.“ „Kam tam?“ zeptal se vyčerpaný řidič. „Kam vy, tam my…“ odpověděl záhadně muž. Řidič mlčky pokýval hlavou k ceduli na palubní desce, na níž vedle houpajícího se plyšového medvěda a parfé- movaného stromku stála cedule Brno – České Budějovice. Možná si teprve teď všiml, že i muž je asi trochu slepý. Aha — a  žena naopak vidoucí?…  Muž zaplatil na slevovou průkazku a sunul se kulhavě se svou partnerkou do sedačky za řidiče. Lidé zneklidněli. Dvojice, stmí- vání, nekonečná pomalost, sněhové zátarasy rozmazané za zadýchanými okny studeného autobusu, na oknech tu a tam ledové květy, jihočeský Novosibirsk. Muž odlo- žil hůl, svou dlaň zlehka položil na ženinu tvář, hledal její nos, pak oči, spánky a ústa… „Nehovor nič, len cestuj so mnou,“ řekl… A ona se usmála, kousla se do rtu. Za Mrákotínem však žena znenadání zneklidněla, kývala se zepředu dozadu a naříkala. V tom okamžiku muž vstal a vrávoravě, mezi Bolíkovem a Studenou, žádal řidiče, aby ihned zastavil, že oni musí… „Tady nemůžu,“
odpověděl řidič a dál se sunul bílou tmou, nejkrásnější krajinou světa, lesem pod Javořicí.

„Musíte!“

„Nesmím.“

„My musíme!“

„Nevím, co mám dělat.“

„My víme, my musíme.“

Zezadu se ozval starý muž: „Pusťte je, je to jejich přání.“

Někdo zepředu řekl: „Právo.“

Někdo se zle uchechtl, někomu skápla na sedadlo slina a někdo raději nedělal nic.

Autobus jel beztak zase krokem. Od kroku krok k zastavení, řidič v bázlivé úlevě otevřel dveře a agresivně si
odkašlal…

A ti dva, velicí svou mocnou velebností (jako by už nepatřili do našeho světa: Nehovor nič, len cestuj so mnou…), opouštěli ikarus…

Do zasněženého lesa vstupují. Žena a muž. Ještě chví- li jsou na silnici vidět jejich mizející neforemná těla v kabátech, zabodnutá slepecká hůl, jejich stopy. Ale i ty brzy přikryje sníh. Všechno nakonec zmizí. Tak jako
tahle věta, tak jako tento Zápisník. Tak jako všechno, co svíráme tiše a bázlivě v dlaních — to za dosahem doteků…

 

Aus dem Buch “Berlinsky zapisnik” (Druhe mesto Verlag, 2016)

≡ Menü ≡
Startseite Inhalt
Termine Submissions
Autor_innen Übersetzer_innen Moderator_innen
Über uns Partner Galerie
Kontakt Blog Facebook
Festival 2016 Events Presse